„Multi – kulti“

Každý máme svůj pomyslný pohár. A každému z nás tento pohár ať již trpělivosti, tolerance, nebo slušnosti, jednou přeteče.

Na téma multikulturní společnost a její schopnost soužití se již popsaly stohy papíru a vedlo nespočet diskuzí. Pravdou ale zůstává, že se i přes všechna ta prohlášení o vzájemné toleranci naše společnost pomalu ale jistě radikalizuje.

Jako problém multikulturního soužití v České republice nevidím to, že by naše „bílá“ většinová populace menšiny nějak šikanovala. Je to právě naopak. Některé tyto menšiny se i přes veškeré snahy většinové populace nejsou schopny po desítky let integrovat a sdílet s danou většinou stejné nebo alespoň podobné životní hodnoty.

To, že mají různí lidé různé životní postoje či životní standarty, nemusí být nutně překážkou vzájemného soužití. Nelze ale očekávat, že by ti, co pracují, chtěli dlouhodobě doplácet na druhé. Obzvláště v případě, když se v každodenní praxi ukazuje, že jakákoli podpora těmto nepřizpůsobivým jedincům je jen pomyslným litím benzínu do ohně.

Bohužel za současnou situaci můžeme poděkovat opět jen sobě samým. Potažmo našim hloupým zákonodárcům, kteří si pouze draze kupují čas a vyřešení tohoto problému, které beztak jednoho dne musí přijít, alibisticky odsouvají do budoucna. V bláhové naději, že se „to“ nějak samo vyřeší.

Mezitím desítky podivných agentur, které se snaží začlenit tu či jinou skupinu obyvatel a hospodařící často s mnohamilionovými ročními rozpočty, dokázaly v drtivé většině za svoji existenci začlenit leda tak sebe mezi naprosto nesmyslně vyhozené peníze.

Já osobně se nedomnívám, že by lidé navyklí celé roky lenošit a nepracovat, najednou prozřeli. A už by z nich nebyli pouze neužiteční paraziti. Mám na mysli všechny bez rozdílu, ať už mají jakoukoli barvu pleti nebo vyznávají jakékoli náboženství. Tito lidé nejenže sami nepracují, ale nenaučí pracovat ani své potomky. Protože jak se říká, jablko nepadá daleko od stromu.

Silný stát potřebuje především občany, kteří jsou schopni se o sebe postarat sami. Naopak nepotřebuje jedince neustále čekající na almužnu od státu. Takové jedince dle mého názoru není v zájmu společnosti podporovat. Spoléhat se má totiž člověk především sám na sebe potažmo na svoji rodinu!

Určitě by si někteří jedinci přáli, aby se u nás vyřizovaly věci malé a odkládaly ty velké. Jistě by někomu prospívalo, kdybychom se báli převzít odpovědnost. Kdybychom raději záplatovali nezaměstnanost almužnami, děravé zákony látali zákony stejně děravými nebo omezovali svou politickou práci na ucpávání děr ve státních rozpočtech podle toho, jak to chodí v praxi. Vezmi, kde se právě dá!
– Jan Antonín Baťa